Michal ZOBEC 
Polsko patří k nejtvrdším kritikům Ruska v Evropě. Nejde však o ideologii ani politickou módu, ale o historickou zkušenost, paměť systematické lži a dlouhodobé chování Moskvy vůči sousedům. Od dělení Polska přes Katyň až po Ukrajinu dnes Poláci čtou ruskou politiku prizmatem vlastní bezpečnosti - bez iluzí, které si Západ mohl dovolit.
Abychom pochopili polskou pozici vůči Rusku, musíme ji číst prizmatem historické zkušenosti - země, která byla opakovaně zrazena, napadena a nucena přežít mezi mocnostmi.
Zatímco v části Evropy je vztah k Rusku stále rámován jazykem dialogu, kompromisu či ekonomické provázanosti, v Polsku panuje v této otázce pozoruhodná shoda. Napříč politickým spektrem, bezpečnostní i odbornou komunitou i značnou částí společnosti je Rusko vnímáno jako hlavní bezpečnostní hrozba. Nejde o ideologii ani emoce, ale o historickou zkušenost, paměť opakovaných ruských zrad a konkrétní chování Ruska v moderní době.
Historie jako opakující se varování
Polský pohled na Rusko nelze pochopit bez návratu do 18. století. Právě tehdy se Ruské impérium spolu s Pruskem a Rakouskem podílelo na třech děleních Polska (1772, 1793, 1795), která vedla k úplnému vymazání polského státu z mapy Evropy na 123 let. Nešlo pouze o ztrátu území, ale o systematické potlačování polské identity, jazyka a elit. Rusifikace, deportace na Sibiř a brutální potlačování povstání vytvořily základní historický vzorec: Rusko jako mocnost, která považuje Polsko za prostor, nikoli za suverénní politický subjekt.
Krátké období obnovené nezávislosti po roce 1918 ukončil rok 1939. Sovětský svaz tehdy napadl Polsko ze východu na základě paktu Molotov-Ribbentrop a aktivně se podílel na jeho rozdělení s nacistickým Německem. Sovětská okupace byla provázena masovými deportacemi a vyvrcholila Katynským masakrem, při němž NKVD v roce 1940 zavraždila přibližně 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků elit. 1
Pro Poláky však Katyň nepředstavuje trauma pouze kvůli samotné vraždě. Ještě hlubší stopu zanechala desetiletí trvající lež. Sovětský svaz odpovědnost popíral, obviňoval nacisty a nutil Poláky přijmout oficiální verzi, která zpochybňovala jejich vlastní paměť, svědectví i historická fakta. To, že Moskva masakr oficiálně uznala až v roce 1990, se v Polsku vnímá jako symbol ruského přístupu k pravdě: pravda je přípustná pouze tehdy, když už nemá politickou cenu.
Po druhé světové válce Polsko sice formálně obnovilo státnost, fakticky však zůstalo pod sovětskou kontrolou. Přítomnost Rudé armády, politické procesy, potlačování opozice a přímé zásahy Moskvy do vnitřní politiky vytvořily obraz „osvobození“, které se rychle změnilo v další formu podřízenosti. V polské historické paměti se tím potvrdilo, že ruská dominance není epizodická, ale dlouhodobě strukturální.
Rozdíl oproti Německu
Výmluvným kontrastem je polský vztah k Německu. Přestože nacistická okupace patří k nejtemnějším kapitolám polských dějin, dnešní Německo je v Polsku vnímáno jako problematický, ale předvídatelný partner. Klíčový rozdíl spočívá v poválečném vývoji: Německo svou vinu uznalo, otevřeně ji reflektovalo a prošlo hlubokou politickou i společenskou transformací. U Ruska Poláci podobný zlom nikdy nezaznamenali - ani po roce 1991.
Rok 1989 nebyl koncem příběhu
Z polského pohledu pád komunismu neznamenal definitivní změnu ruského chování, ale spíše dočasné oslabení impéria. Rozpad Sovětského svazu byl vnímán jako geopolitická pauza, nikoli jako hodnotový přerod Ruska. Právě proto Polsko velmi rychle usilovalo o pevné institucionální ukotvení na Západě. Vstup do NATO v roce 1999 je v Polsku dodnes chápán jako jeden z nejzásadnějších bezpečnostních milníků moderních dějin. 2
Současně Polsko podporovalo regionální spolupráci střední Evropy, mimo jiné v rámci Visegrádské skupiny, původně zaměřené na koordinaci při integraci do EU a NATO. I zde byla ruská dimenze nepřímo přítomná - jako důvod, proč malé a střední státy nemohou spoléhat pouze samy na sebe.
Smolensk: zlom v důvěře
Specifickým a dodnes kontroverzním momentem je Smolenská letecká katastrofa z roku 2010, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński a velká část polské politické a vojenské elity. Ačkoli mezinárodní vyšetřování neprokázalo úmyslné zavinění ze strany Ruska, pro významnou část polské společnosti - a zejména pro politické prostředí kolem strany Právo a spravedlnost (PiS) - se Smolensk stal symbolem ruské netransparentnosti a nedostatečné ochoty umožnit plné objasnění událostí. 3
V tomto kontextu Smolensk dále prohloubil již existující nedůvěru a posílil přesvědčení, že Rusko není partnerem otevřené spolupráce, ale aktérem, který pracuje s nejasností a informační manipulací.
Energetika jako nástroj moci
Zásadní roli v polském pohledu na Rusko hraje energetická bezpečnost. Projekty jako Nord Stream Polsko od počátku kritizovalo nikoli jen jako ekonomicky problematické, ale především jako geopoliticky nebezpečné. Ruské suroviny nejsou ve Varšavě vnímány jako běžné zboží, ale jako nástroj politického nátlaku a strategického vlivu. 4
To, co řada západoevropských států pochopila naplno až po roce 2022, je v Polsku součástí strategického myšlení již desítky let: energetická závislost na Rusku znamená zranitelnost. I proto Polsko dlouhodobě investovalo do diverzifikace zdrojů, LNG terminálů a infrastruktury, která snižuje ruský vliv na jeho ekonomiku i bezpečnost.
Současnost: bezpečnost místo iluzí
Dnešní polská politika vůči Rusku je proto založena na bezpečnostních kalkulacích, nikoli na ideologii. Masivní investice do ozbrojených sil, důraz na posílení východního křídla NATO a jednoznačná podpora Ukrajiny nejsou výrazem rusofobie, ale snahou zabránit opakování historických scénářů.
Zatímco část západní Evropy vnímá ruskou agresi proti Ukrajině jako šok a porušení poválečného pořádku, Poláci ji čtou spíše jako potvrzení dlouhodobého vzorce chování. V jejich optice nejde o výjimku, ale o návrat k imperiální logice, kterou z vlastní zkušenosti velmi dobře znají.
Závěr
Polský pohled na Rusko není postaven pouze na historických křivdách, ale na paměti systematické lži, opakovaném popírání reality a zkušenosti s mocí, která bez protiváhy nezná hranice. Pro Polsko tak není klíčovou otázkou, zda Rusku „věřit“, ale zda si může dovolit ignorovat vlastní dějiny.
A právě proto dnes Polsko patří k nejpevnějším zastáncům kolektivní obrany a transatlantické spolupráce - nikoli z idealismu, ale z historické paměti a strategického realismu.
Copyright © 2010-2025 Michal Zobec, ZOBEC Consulting. Všechna práva jsou vyhrazena.
Tento článek je vydán pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International (CC BY-SA 4.0).
Použité obrázky jsou získány z webu Wikimedia Commons. Portions © WikiMedia Foundation.
Odkazy a poznámky
Odkazy
- Lockheed Martin F-35 Lightning II/Adir
- Lockheed Martin/General Dynamics F-16 Fighting Falcon/Sufa
- Mikojan a Gurevič MiG-29 (Fulcrum)
Reference
Aktualizace
Aktualizace 5.1.2026
První vydání článku.
Bell X-1: První letoun, který překonal rychlost zvuku - revoluce nadzvukového letectví začala v roce 1947