Jak probíhají výběrová řízení a výroba vojenské techniky v USA

Proč Američané často neřeší, jestli je letadlo od Boeingu nebo Lockheed Martin, a proč je pro Pentagon někdy důležitější motor než značka výrobce? Americký systém výběrových řízení a výroby vojenské techniky stojí na principech, které zvenčí nejsou vždy vidět – ale právě ony dělají z jednotlivých zbraní jeden funkční celek.

Když se mluví o americké vojenské letecké technice, pozornost se často soustředí na výrobce – Lockheed Martin, Boeing, Northrop Grumman. Ve skutečnosti je ale vztah mezi americkými ozbrojenými složkami a průmyslem poměrně přímočarý.

Základní princip je dlouhodobě stejný: armáda objednává, armáda platí, armáda vlastní a armáda rozhoduje.

To platí pro USAF, US Navy i US Marine Corps a tvoří to základ amerického přístupu k vývoji a pořizování vojenské techniky.

Historický základ: 2. světová válka a výroba u více firem

Kořeny tohoto přístupu sahají už do 2. světové války. Spojené státy tehdy čelily nutnosti vyrábět leteckou techniku v masovém měřítku a běžnou praxí byla paralelní výroba jednoho typu u více výrobců současně.

Stát určoval specifikaci, vlastnil dokumentaci a rozhodoval, kde a kým bude výroba probíhat. Typickým příkladem je bombardér B-24 Liberator, který vznikal v několika továrnách najednou, včetně závodu Ford Willow Run.

Šlo o extrémní válečné řešení, které se v této podobě už neopakovalo, ale vytvořilo důležitý precedens: armáda není a nemusí být svázána jedním výrobcem.

Po válce se systém změnil, zjednodušil a zpřesnil, základní logika však zůstala zachována.

Poválečná praxe: jeden výrobce, jasně dané role

Od 60. let se americký akviziční systém ustálil do podoby, kterou známe dnes. Masová paralelní výroba zmizela, ale princip zůstal jednoduchý:

• armáda definuje požadavky,
• průmysl je realizuje,
• výsledná technika patří armádě.

U moderních bojových letounů se nikdy neřeší otázka vlastnictví výrobce. Výrobce je dodavatel. Jakmile je technika převzata do služby, stává se součástí vojenského inventáře a její další osud je plně v rukou ozbrojených složek.

U nejnovějších systémů se však dnes hlavní spor mezi armádou a průmyslem často nevede o samotnou platformu, ale o přístup ke zdrojovým kódům a technickým datům, které určují, kdo může systém dál upravovat.

Výběrová řízení jako standard, ne výjimka

Získání nové vojenské techniky obvykle neprobíhá formou jednoduchého nákupu. USAF i US Navy používají vícekroková výběrová řízení, která se postupně zpřesňují.

Typický postup:

1. definice základních požadavků,
2. několik kol návrhů a studií,
3. zúžení na dva (někdy tři) finalisty,
4. stavba funkčních prototypů,
5. dlouhodobé testování,
6. finální výběr.

Důležité je, že armáda soutěž financuje. Vývoj prototypů i testování jsou hrazeny z veřejných prostředků, protože cílem je rozhodování na základě ověřených schopností, nikoli papírových slibů. Do celého procesu navíc vstupuje Kongres, který schvaluje rozpočty a někdy udržuje programy při životě i z politických nebo regionálních důvodů, například kvůli pracovním místům.

Výrobce dodává, armáda určuje směr

V běžné praxi platí jednoduché pravidlo: výrobce dodává řešení, armáda určuje směr jeho použití. To, že se výrobce často podílí i na dalším vývoji nebo úpravách, je přirozený důsledek zkušeností a kontinuity, nikoli důkaz kontroly nad typem.

Americký systém je od základu nastaven tak, aby konečné rozhodování zůstávalo na straně ozbrojených složek.

Standardizace: neviditelný pilíř americké vojenské techniky

Jedním z klíčových, ale často přehlížených prvků amerického přístupu je standardizace vnitřních systémů. Nejde o externí výzbroj, ale o to, co je uvnitř techniky:

• motory,
• radary a senzory,
• avioniku a výpočetní systémy,
• elektronický boj,
• datalinky a komunikaci.

Cílem je, aby technologie vyvinutá pro jeden typ nebyla slepou uličkou, ale dala se využít i u dalších platforem a napříč ozbrojenými složkami. Právě proto dnes americké ozbrojené síly stále více prosazují koncept otevřené architektury (Open Architecture), která má umožnit kombinovat systémy různých výrobců bez nutnosti kompletní přestavby celé platformy.

Univerzálnost v praxi: jeden motor pro čtyři ozbrojené složky

Nejčistším příkladem této filozofie jsou letecké motory u vrtulníků. Spojené státy zde dlouhodobě používají stejný motorový základ napříč různými typy i ozbrojenými složkami.

Motorová rodina General Electric T700 v různých verzích pohání vrtulníky:

• UH-60 Black Hawk a AH-64 Apache (US Army),
• HH-60 Pave Hawk (USAF),
• MH-60 / SH-60 Seahawk (US Navy),
• AH-1Z Viper a UH-1Y Venom (US Marine Corps).

Nejde o identické kusy, ale o jednu motorovou rodinu se společným technologickým základem. Pro armádu to znamená jednodušší logistiku, společný výcvik a možnost dlouhodobě rozvíjet jednu technologii místo několika paralelních řešení.

Radary a avionika: sdílené technologie, ne hotové systémy

U palubních radarů a avioniky se americký přístup liší. Zde se obvykle nepřenáší jeden hotový systém mezi různými typy letadel, ale sdílí se technologie, vývojové postupy a software.

Typickým příkladem je radar AN/APG-83 pro F-16, který vychází z technologií radarů APG-81 (F-35) a APG-79 (F/A-18E/F). Nejde o přesazení jednoho radaru, ale o znovupoužití ověřené technologické základny pro jinou platformu.

Letadlo jako platforma, ne hotový produkt

Výsledkem tohoto přístupu je zásadní změna myšlení. Americké ozbrojené složky neobjednávají „definitivní“ techniku, ale platformy, které lze dlouhodobě provozovat, rozvíjet a nahrazovat v rámci širšího systému.

A právě v tom spočívá podstata amerického přístupu k vojenské technice: ne v jednom konkrétním stroji, ale v systému, kde armáda určuje směr a průmysl dodává řešení.

---

Copyright © 2010-2025 Michal Zobec, ZOBEC Consulting. Všechna práva jsou vyhrazena.

Tento článek je vydán pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International (CC BY-SA 4.0).
Použité obrázky jsou získány z webu Wikimedia Commons. Portions © WikiMedia Foundation.

Aktualizace

Aktualizace 7.2.2026

První vydání článku.